Mobilita

Stafylokok zvaný zlatý, ten se mi pár dní po vysazení antibiotik začal vracet. Všechno tak nějak nanovo. Jiná antibiotika na 10 dní. Při dušení Atrovent.

Veřejnost nenese nejlépe situace, kdy musí sdílet prostor s chrčící a dusící se osobou. Chápu, covid, tubera... chrčím tím víc, čím déle jdu. Teda teď už moc nejdu. Po měsíci mi došla trpělivost, tak jsem si půjčila vozíček. Jenže naše Jihlava není tak úplně bezbariérová. A i bezbariérové chodníky mají celkem slušný, centimetrový obrubníček.

Někteří lidé nechápou, že osoba na vozíku ve skutečnosti nemusí být bez končetin, případně ochrnutá.

Je komické, pokoušet se překonat chodníky a silnice s výmoly, vysokými stupni, výkopy... a nejlépe s obojím. Je mi líto lidí, kteří to nemohou ani krokem překonat, ačkoliv jich tu venku moc nevídám... a není divu.

Překvapilo mě, jak se může projevit "obyčejný" spastický zánět průdušek. V diferenciálce je ještě astma... plíce zatím na rentgenu vypadaly slušně, i když si oxymetr myslí své.

Srpen, jako by slyšel nářky pečících se lidí. Obloha skoro zatažená, vůně podzimu a pronikavý chlad. Rybíz ve skle, levandule odkvétá. Vynesla jsem cvrčka, něžně a beze strachu, to díky panu Milerovi. Procházím staré fotografie, sleduju stará videa. Moji předkové, nepoznaní, ale moji. Žiju v jejich práci. Škoda, že už neuslyší moje díky.